Květen 2007



Řád Maltézských Rytířů

25. května 2007 v 21:35 | Já (wikipedia.cz) |  Rytířství
Maltézský řád je jeden z rytířských duchovních řádů, vzniklý v 11. století na území křesťanského jeruzalémského království ve Svaté zemi. Sídlem řádu je dnes Řím.
Úřední název dnes je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (italsky: Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta), dříve též Hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád rytířů v Rhodosu, Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě, Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě; užívány byly i zkrácené názvy jako Hospitalité sv. Jana, Johanité, Maltézští rytíři atd.
Heraldika: bílý, osmišpičatý kříž na červeném poli, známý jako Maltézský kříž.
U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.
Původ - Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnily také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.
Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.
Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej Velmistři Maltézského řádu). Po rozpuštění řádu templářů (1312) byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována řádu johanitů (později pak maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.
V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergnský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vzniká osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).
Rhodos a Malta - Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akonu (Acre), posléze na Kypr (1291), roku 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodosu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotilu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi arabských vojsk).
Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhl osmanský sultán Sulejman I. Rhodos (k dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytíři). Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova. Roku 1530 jim císař svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět maltského sokola ročně.
K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmánských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo na Maltě a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), 1561 zajali katánského biskupa Nicolo Carriaciolo, který cestoval na galéře Maltézského řádu.
Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 vítězí nad osmanskými vojsky, zakládá hlavní město a pevnost Vallettu a opevňuje celý ostrov (pod vedením tehdejšího velmistra Jean Parisot de la Valette). V založené nemocnici jsou ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité budují správní aparát, Malta se pod jejich vedením stává suverénním státem.
Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím se svou armádou do Egypta (řídíc se svým heslem "nepozvedni meče proti bratru křesťanovi"), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.
Maltézský řád dnes - Roku 1879 byl řád papežem Lvem XIII. znovu obnoven a má od té doby sídlo v Římě. Řád se dnes mezinárodně dělí do velkopřevorství, převorství a podpřevorství. Jeho dnešní činnost je převážně charitativního charakteru.
Podle mezinárodního práva je řád suverénním nestátním subjektem bez vlastního území (mezi znalci mezinárodního práva není tento názor zcela jednoznačný). Řád má dvě malá exteritoriální území (mimo sídla v Římě pak pevnost St. Angelo na Maltě), vydává vlastní mince a poštovní známky a má vlastní značku aut, udržuje plné diplomatické styky s 94 státy světa, v dalších šesti je zastoupen, má status pozorovatele v OSN atd.
Základní údaje
Úřední název
Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta
Úřední jazyk
Italština
Sídlo
Řím
Status
suverénní nestátní subjekt
Velmistr
Andrew Willoughby Ninian Bertie
Počet členů
cca. 10.000
Měnová jednotka
1 Scudo = 12 Tari = 240 Grani
SPZ
SMOM

Řád Johanitů

25. května 2007 v 21:24 | Já (wikipedia.cz) |  Rytířství
Pod pojmem Řád Johanitů se v současnosti zpravidla rozumí volné seskupení několika nekatolických řádů, vzniklých z původního Řádu hospitalitů sv. Jana v Jeruzalémě (známého dnes pod názvem Maltézský řád).
V 16. století se z německé větvě Maltézského řádu odštěpil braniborský správní obvod Balley Brandenburg des Ritterlichen Ordens St. Johannis vom Spital zu Jerusalem, přijal protestantismus a je dnes znám jako Řád Johanitů v užším významu (kromě německých zemí má pobočky také ve Finsku, Francii, Maďarsku, Rakousku a Švýcarsku); anglická větev, která počátkem 16. století zanikla, byla 1831 znovu založena jako Most Venerable Order of St. John of Jerusalem (mimo Velkou Británii je řád činný i v některých zemích britského Společenství národů a v USA). Tyto řády byly činné jako řády té které koruny.
Spolu s holandským Johanniter Orde in Nederland, švédským Johanniterorden i Sverige a dalšími tvoří mezinárodní alianci, činnou výlučně v oblasti záchranných služeb, domovů pro seniory atd. (např. Johanniter Unfallhilfe v Německu, St. John Ambulance ve Velké Británii apod.).

Řád Mečových Bratří

25. května 2007 v 10:14 | Já (wikipedia) |  Rytířství
Řád mečových bratří (Fratres militiae Christi) se zasloužil o rozšíření křesťanství ve východním Pobaltí, kde na na území dnešního Lotyšska a Estonska založil řádový livonský stát. Řád existoval v letech 1202-1561, ale 1237-1525 byl autonomní součástí řádu německých rytířů.
Řád mečových bratří je znám i pod názvy rytíři meče, livonský řád, livonští rytíři apod.
Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (Terra Mariana), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi.
V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis, dnes estonské Viljandi).
Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byli poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn.
Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva, založeného velikým knížetem Jaroslaven Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno.
Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.
Po sloučení s řádem německých rytířů obrátili livonští rytíři svoji pozornost na východ, na území ruských knížectví, která byla v té době ohrožena tatarskou expanzí. Současně se snažili proniknout do novgorodské země Švédové, aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat.
Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. "ledové" bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.
"Ledová" bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině 13. století začala papežská kurie počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům.
Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku 1283 dokončili němečtí rytířů podmanění Prus a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král Mindaugas roku 1253. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského.
Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže Gediminas, který získal roku 1322 spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města Rigy a rižského arcibiskupa Fridricha z Pernštejna, kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku 1323 na papeže Jana XXII, důležitá německá přístavní a obchodní města, františkány a dominikány v Sasku. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i kolonisty. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali křesťanství v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír (1323) a vyslal na Litvu své poselstvo (1324).
Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však křest nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen, a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku 1338 a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku 1329 napadli v koordinované akci s českým vojskem Jana Lucemburského Žmuď.
Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v bitvě u Grunwaldu, do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva.
Po roce 1525, kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zániku Livonska 1561 byl však s konečnou platností zrušen a přičleněn k řádu německých rytířů.

Řád Německých Rytířů

25. května 2007 v 10:03 | Já (wikipedia.cz) |  Rytířství
(celý článek - zde)
Oficiální stránky řádu v Čechách a na Moravě - zde)
Řád německých rytířů je jeden z duchovních rytířských řádů, vzniklý ve 12. století na území bývalého křesťanského Jeruzalémského království. Řád sehrál později význačnou roli v severovýchodní Evropě. Velmistr řádu sídlí ve Vídni, stejně jako generální rada a archiv. V Římě sídlí tzv. generální prokurátor, který zastupuje řád před Svatým stolcem.
Řád má mužskou i ženskou větev a oficiálně působí v Rakousku, Itálii, České republice, Slovensku, Slovinsku, Německu a Belgii.
V současné době v České republice používá oficiální názvy Německý řád pro mužskou větev a Milosrdné sestry Panny Marie Jeruzalémské pro ženskou větev, obě větve zde existují jako české provincie a jejich vedení sídlí v Opavě. Většina jeho činnosti se zaměřuje na provoz a podporu zdravotnických a sociálních zařízení. Velká pozornost je věnována rozsáhlým majetkoprávním sporům s Českou republikou o majetek řádu zkonfiskovaný komunistickým Československem, z nichž největší vášně vzbuzuje spor o hrad Bouzov.
Řád byl znám i pod názvy Německý řád, Dům hospitalitů sv. Marie teutonů v Jeruzalémě, Teutonští rytíři, německy pak Deutscher Ritterorden, Deutscher Orden, Haus der Ritter des Hospitals Sankt Marien der Deutschen zu Jerusalem, a dále latinsky Ordo Domus Sanctæ Mariae Theutonicorum in Jerusalem atd.
Čiinost ve středověku - Řád německých rytířů byl původně špitálním řádem. Jeho historie začala roku 1190. Během obléhání Akkonu za třetí křížové výpravy založili brémští a lübečtí kupci, kteří působili v rámci řádu johanitů, polní lazaret pro poutníky do Svaté země. Roku 1199 pověřil papež Inocenc III. bratry, kteří se o nemocnici starali, bojem proti pohanům. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád, jenž začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili vřadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stal Akkon (Acre).
Počátkem 13. století bylo křižácké panství v Palestině již velmi omezeno, proto se řád snažil najít nové působiště v Evropě. Krátkou dobu působil v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. pozval do Sedmihradska. Úkolem rytířů tu bylo bránit východní hranice uherského království před vpády kočovníků a šířit v zakarpatských oblastech obývaných Kumány křesťanství a uherskou svrchovanost. Řád ve snaze zajistit si postavení v Evropě usiloval s pomocí papežské kurie o vynětí svěřeného mu území z moci krále. Ondřej II. ho proto roku 1225 vyhnal ze země.
Na přelomu let 1225/1226 pozval kníže Konrád Mazovský řádové rytíře do Polska a nabídl mu odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí chełmiňskou zemi. Vzhledem k předchozím zkušenostech s německými rytíři v Sedmihradsku, to byl velmi neprozřetelný čin. Bezprostředně poté potvrdil řádu tuto držbu i vlastnictví území, která měla být dobyta na Prusích, císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bulle z Rimini (1226) a roku 1234 je papež Řehoř IX. postavil pod ochranu sv. Petra. Po sloučení německých rytířů s řádem mečových rytířů, který působil ve východním Pobaltí, se Prusové ocitli v kleštích a byli do roku 1283 bezohledně podmaněni, třebaže kladli silný odpor (ještě roku 1283 se Prusové vzmohli na mohutné povstání, které bylo tvrdě potlačeno). Na jejich území vznikl dobře organizovaný pruský řádový stát, druhý řádový státní útvar vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyška a Estonska (livonský řádový stát).
Po dobytí pruského území se agrese řádu obrátila proti proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky, později také proti katolickému Polsku. Roku 1240 zaútočili livonští řádoví rytíři v koordinaci se švédskými vojsky, která se vylodila v ústí Něvy, na severovýchodní Rus. Poté co se zmocnili pevnosti Izborsk, jim otevřelo otevřelo svoje brány důležité obchodní středisko Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který porazil ještě roku 1240 Švédy na Něvě, vyrazil urychleně na sever, dobyl tu křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. "ledové" bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. Tato bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.
Působiště německých rytířů se ve 13.století přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce bylo k pruskému řádovému státu připojeno Východní Pomoří.
Velký zájem projevoval řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbes. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.
Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351-1382, poté však začaly jeho pozice slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu, kromě toho němečtí rytíři nyní ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vitold a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát ve prospěch řádu Žmudi. Paktování ses řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc nic neobvyklého. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vitold. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.
Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vitold opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15.července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Jagellem osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku. Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem rok 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství.
Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454-1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (v podstatě pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (Královec, založený Přemyslem Otakarem II.) Postavení řádového velmistra v Prusích se stále zhoršovalo, neboť polští králové vůči němu stupňovali své nároky. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Tzv. Prusy knížecí se poté staly lénem polského krále.

Řád sv. Lazara Jeruzalémského

25. května 2007 v 9:39 | Já (wikipedia.cz) |  Rytířství
Řád svatého Lazara
(celý článek naleznete zde)
Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského byl založen jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě. Trvání původního řádu po roce 1830 a tedy i kontinuita stávající organisace nejsou bezvýhradně akceptovány. Současný řád je ekumenicky zaměřený a sdružuje křesťany všech vyznání, po většinu své novodobé kariéry je však rozštěpen do více frakcí.
Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí - válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramený (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564-1577). Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173-1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, m.j. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. Následná křížová výprava do Egypta (1249-1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.
Po opuštění Svaté země Lazariáni se usadili nakrátko na Kypru, ale záhy našli své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měli Lazariáni v Anglii, Skotsku, Říši, Čechách a Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal Lazariány pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830. 16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mořice v řád Sv. Mořice a Lazara. Zřejmě z toho důvodu se počátkem 17. století spojili s řádem Sv. Panny hory Karmel založeným roku 1607. Oba měli společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a Lazariánům byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Lazariáni se navíc zavázali dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže.
Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatá stolice přišla o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád Sv. Lazara změnil se na čistě světský pod ochranou francouzských králů.


FF X - obrázky

24. května 2007 v 21:24 | Já |  Final Fantasy

FF VIII - obrázky

24. května 2007 v 21:15 | Já |  Final Fantasy


AMV - Cloud a Tifa

23. května 2007 v 15:23 | Já |  Final Fantasy

AMV - Cloud Strife

23. května 2007 v 15:16 | Já |  Final Fantasy



Exhortační kázání pro rytíře Templu - 2. část

23. května 2007 v 14:06 | sv. Bernard z Clairvaux |  Rytířství
V. Jeruzalémský chrám
9. Ubytovámi jsou skutečně v jeruzalémském chrámě - což není ona strá a slavná stavba krále Šalamouna, již se žádná nevyrovnala - ale soudobý templ, jehož sláva není o nic menší. Je pravda, že velkolepost onoho původního templu spočívala ve zlatě a stříbře, jež podléhají zkáze, ve schodištích z mramoru a vzácných dřev, zatímco ozdoby a nádherné ornamenty současného templu svědčí o zbožné pietě jeho obyvatel a jejich řádového sdružení. U prvního templu jste si mmohli představit rozmanitost barev, současný je úctyhodný kvůli rozmanitým ctnostem a svatým činům. V každém případě je svatost vhodnou ozdobou domu Božího, jenž si zakládá víc na skvělých zásluhách než na leštěném mramoru a má raději ctnostná srdce než zlacené stěny.

Stěny templu jsou ovšem ozdobené, nikoli však klenoty, ale zbraněmi, místo starých zlatých korun na nich visí štíty. Místo lustrů, kadidelnic a posvátných nádob zaujaly uzdy, sedla a kopí. Všemi těmito znamenímirytíři vyhlašují věrnost a horlivost ve službě Bohu, která jejich dávného vůdce inspirovala k rytířské službě - totiž když sám nesmírně zapálen vyzbrojil svou svatou ruku nikoli mečem, ale důtkami z provazu. Vstoupil do chrámu a vyhnal odtud kupčíky, převrhával stolky penězpměnců a rozbíjel stánky prodavačů holubic, když usoudil, že tyto činnosti veřejně znesvěcují dům určený k modlitbám.

Tak velice pohnuti příkladem svého Krále, oddaní rytíři považují za daleko hanebnější a nesnesitelnější, že Svatyni znesvětily ruce nevěřících, než když ji zaplavili obchodníci. Zůstávají s koňmi a zbrojí zde, a vlastníma rukama vyhánějí nečisté věřící a tyranské šílenství ze Svatyně. Nyní se zde zabývají dnem i nocí zbožným úsilím i prospěšnými pracemi. Ctí Boží templ pilnou a neposkvrněnou službou Bohu a stálou zbožností - nikoli obětováním zvířat podle starověkého obyčeje, ale pravou mírumilovnou obětí bratrské lásky, věrné poslušnosti a dobrovolné chudoby.
10.Tyto skutky vykonané v Jeruzalému vzrušily celý svět. Ostrovy naslouchají, a světský stav z dálky uvažuje. Přicházejí z východu i ze západu jako proud přinášející slávu Boží křesťanům a jejich tlachání připomíná řeku vylévající se ze břehů a rozradostňující občany Božího města. A je jistě potěšující a vděčné pozorovat tak velké množství lidí, přicházejících napomoc té menšině. Je dvojnásobným dobrem vidět, jak špatní, krutí, zloději, svatokrádežníci, vrazi, křivopřísežníci, jakož i cizoložníci se obrátili na víru.

Je také vojí důvod k radosti, když muži z jejich rodu jsou šťastní , že se jich zbavili, stejně jako noví druzi je vítají. Obě strany jsou spokojené, protože jejich bývalí příbuzní dosáhli míru a jejich noví druzi získali posilu. Takto se z jejich obrácení na víru a odchodu raduje Egypt, a raduje se Sion i dcery Judeje. Onen oslavuje, že je osvobozen z jejich rukou, zatímco tito doufají, že se ze stejných rukou dočkají svobody. Jejich bývalí krajané se zadostiučiněním hledí na odchod krutých pustošitel, zatímco jejich noví druzi se radují, že mohou přivítat věrné obhájce. Tak je jedna strana jejich příchodem utěšena, zatímco druhá s úlevou opouštěna.

Takovým způsobem Kristus zajistil odplatu. Jeho nepřátelé slavně triumfují díky sobě samým. Je radostné a správné, že ti, kdož trvale bojovali jako Jeho nepřátelé, se nyní stali Jeho öbhájci a bojují za Něj se zbraní v ruce, jako Šavel pronásledovatel se změnil v Pavla kazatele. Proto mě nepřekvapuje, že svědectvím Spasitele je, že Nebeský dvůr jásá radostí nad pokáním jediného hříšníka více než nad ctnostmi těch, kdo nepotřebují být obráceni na víru. Obrácení tolika hříšníků a nedobrých lidí nyní napraví zlo, které jejich dřívější způsob života napáchal.
11. Sláva tobě, Svaté město katedrály, posvěcené Nejvyšším, protože v jeho tabernáklu může v Tobě a skrze Tebe najít spásu velké množství lidí. Sláva Tobě , Město katedrály Velikého krále, z nějž prýští nevídané a nádherné zázraky pro celý svět. Buď pozdravena , Paní národů a Královno provincií, Statku patriarchů, Matko proroků a apoštolů, Zasvěcenkyně věrnosti, Slávo křesťanského laického stavu. Jestliže Bůh dopustil, abys byla tak často napadána, je to proto, že poskytl statečným mužům důvod bojovat za ctnost a spasení. Sláva tobě, země zaslíbená, jež poskytovala mléko a med svým někdejším obyvatelům a nyní budeš výživou zdárnému životu a hojivé spáse celé země.
Ano, říkám ano, jsi dobrou a blahodárnou zemí, jež přijme do svých plodných hlubin nebeské sémě ze srdce věčného Otce. Tak velikou úrodu mučedníků vydalo toto nebeské sémě. Tato úrodná půda plodí všechny svaté ctnosti, některé nesou třicetinásobné, šedesátinásobné a dokonce až stonásobné ovoce. Pročež ti, kdož tě znají, rozumí tvé tvé potěše a živí se velikým množstvím tvého bohatství a moci. Hlásají a popisují tě všem - a popisují tvoji velikost, znamenitou slávu a zázraky.
Slavné věci se o tobě zvěstují, Katedrální město Boží. Protože nyní zasadíme do tohoto média některé bohaté radosti Katedrálního města, ku chvále a pro slávu Tvého jména.
//<![CDATA[ //]]>

Exhortační kázání pro rytíře Templu - 1. část

23. května 2007 v 14:05 | sv. Bernard z Clairvaux |  Rytířství
Chvála nového rytířstva - Liber ad milites Templi: De laude novae militae
Huguesovi, rytíři Kristovu a velmistru Kristových bojovníků, věnuje Bernard, jediný toho titulu opat z Clairvaux, jistý si, že bojuje za správnou věc.
Pokud se nemýlím, drahý Huguesi, žádal jsi mě ne jednou, ani ne dvakrát, ale třikrát, abych pro tebe a tvoje druhy rytíře napsal exhortační kázání. Protože - jak jsi pravil - nevládnu kopím, mám se proti tyranským nepřátelům alespoň ohánět slovy, a vám bude nápomocná morální podstata tohoto poselství, i když nikoli má hmotná podpora. Vskutku jsem po nějaký čas otálel, ne protože bych nedbal tvé žádosti, ale proto, abych si nevyčítal, že k ní přistupuji lehkovážně. Dal bych totiž přednost tomu, aby se takového úkolu ujal někdo významnější než já a moje nezkušené pero, aby úkol kvůli mému selhání nezůstal nesplněný a tím potřebnější a
obtížnější.
Když jsem tak nějaký čas neužitečně čekal, splnil jsem tedy tvé přání podle svých nejlepších schopností. Pokud neuspěju, nepovažuj to za projev neochoty. Je na čtenáři, aby posoudil, zda je výsledek přijatelný. Ale i když někdo mou práci shledá jen minimálně uspokojivou nebo nedostatečnou, budu přesto spokojený, protože jsem neselhal v přání dát ti všechno, co jsem mohl.
Bernard opat z Clairvaux
I. Exhortační kázání pro templářské rytíře
1. Zdá se, že se zrodil nový rytířský řád v této oblasti, která kdysi byla navštívena v lidském těle shůry, totiž v Orientu. Když tehdy On mocnou rukou vyhnal knížectva temnoty, tak nyní On útočí na jejich učedníky, syny neposlušnosti, vyháněje je rukama svých ochránců. On také přináší spasení svým laikům, zvedaje znovu roh spásy ve vznešeném domě Davida, svého služebníka.

Tento nový řád rytířů věky dosud nepoznaly. Bojují ve dvou válkách, v jedné proti protivníkům z masa a krve, a v druhé proti duchovní armádě zla v nebi. Když muž sám statečně odolává nepříteli skrytému v lidském těle, nesoudím, že je to překvapoující, protože se to stává často. A když čistá duše bojuje s hříchem nebo s démony, je to záslužné, ale není to nic mimořádného, protože svět je plný mnichů. Ale když je muž ozbrojen mocnými meči a jeho pás je ozbrojen vyznamenáními, nebude to každý, přítomný či nepřítomný, považovat za hodné vašeho obdivu, protože na takového něco svět není zvyklý?

Zajisté je to rytíř bez bázně a hany. Zatímco jeho tělo je pro takové podmínky dostatečně vyzbrojeno, také jeho duše je oděná zbrojí víry. Je jistě dobře vyzbrojen po všech stránkách; nebojí se démonů, ani lidí. v pravdě se nebojí smrti, ale naopak po ní touží. Proč by se měl obávat o život a bát se smrti, když v Kristu je život a zemřít zamená vyhrát? Stojí věrně a s důvěrou ve službách Kristových. Upřímně touží po osvobození, a také být s Kristem, což je určitě větší milost.

Takto zabezpečeni, vyražte, rytíři, a zažeňte s nezkalenou duší nepřátele Kristova kříže. Na všeliké nebezpečí odpovídejte: "Ať je nám souzen život nebo smrt, jsme zástup Boží."
Jak slavný je návrat z takové vítězné bitvy! Jakým požehnáním je zemřít jako mučedník v bitvě! Radujte se, udatní bojovníci, přežijete-li a zvítězíte ve jménu Páně, to vskutku je důvod k velké radosti a slávě. Zemřete-li, spojíte se se svým Pánem. Život je zajisté plodný a vítězství slavné, ale posvátná smrt je vpravdě důležitější. Jistě, když "ti, kdož zahynou v Pánu jsou požehnáni", oč víc požehnání jsou ti, kdož zahynou pro Pána našeho?
2. Zajisté, ať zemřou na loži nebo ve válce, smrt Jeho Svatých je cenná v očích Páně, aniž by zaváhal; ale oč cennější a slavnější je smrt ve válce. Ó, život je zabezpečný tam, kde svědomí je čisté! Ti mají život jistý, kdož očekávájí smrt bez bázně, a naopak, přejí si z hloubi duše a zbožně ji obejmou! Ó, vpravdě zasvěcení a ochránění jsou tito rytíři, a jak jsou zcela svobodní od dvojího rizika těch, kdož bojují, ale nikoli za Krista. Často jako světští rytíři jste se museli obávat, že tělesná smrt některého nepřítele způsobí smrt vaší duš, nebo že dokonce snad jeho rukou zahyne vaše tělo i duše.
Samozřejmě, že v ohorožení, stejně jako když mu kyne vítězství, křesťan je odměnen náklonností srdce, nikoli válečnou štěstěnou. Když bojovník bojuje za dobrou věc, smyslem jeho bojenemůže být v žádném případě zlo. Stejně jako konečný výsledek nemůže býtt posuzován jako dobrý, když předmět boje nebyl dobrý a jeho záměry byly nepoctivé. Když jsi zabit a měl jsi úmysl zabíjet bližního , zemřeš jako vrah. Když zvítězíš, byl jsi silnější a silou vůle jsi protivníka zabil, jsi živý vrah. Je však nepřijatelné být vrahem, ať mrtvým nebo živým, vítězným nebo poraženým. Nešťastného vítězství dosáhne ten, kdo zabil muže, podlehl zlu apopouští své domýšlivosti; pak se ho zmocňuje nenávist a pýcha.
Co však říct o těch, kdož nezabíjeli kvůli žárlivé odplatě nebo ze zrůdné ješitnosti, leč, aby si zachránili život. Toto vítězství zajisté nenazvu dobrým, protože smrt těla je menší zlo než smrt duše. Vždyť duše nemusí zahynout, když zahyne tělo. Ale duše, jež hřeší, zahyne.
II. O světských rytířích
3. Co je tedy konečným výsledkem nebo plodem světského rytířstva, moju-li říci , věru padoušství, jestliže vražedník hřeší a prožívá zkázu a pocit ztracenosti u věčné smrti? Vypůjčím si slova apoštola a řeknu tomu, kdo oře, aby se k pluhu připoutal v naději, a tomu, kdo mlátí, aby neztratil z očí zrno naděje.
Jakému účelu, ó rytíři, má sloužit ten hrozný omyl; čím je ono nezvládnutelné šílenství, jež je příčinou toho, že bojujete s takovým stupněm úsilí a horlivosti, že dospíváte až k smrti nebo hříchu? Halíte své oře do čínského hedvábí a zdobíte zbroj cáry nevím čeho; malujete štíty a sedla, pokrýváte uzdy a ostruhy zlatem a stříbrem a drahými kameny, a pak se vší tou nádherou hanebně a s bezmyšlenkovitým chvatem spěcháte vstříc smrti. Je ta nádhera ozdobou rytíře, nebo cetkami ženy? Mylsíte si, že vaše zlato odrazí meče nepřátel? Že couvnou před vašimi klenoty? Že neproniknou vaším čínským hedvábím?

S konečnou platností, jak jste jistě zažili z vlastní zkušenosti, být válečníkem, vyžaduje tři nezbytné vlastnosti. Rytíř musí být silný, pilný a obezřelý, činorodý, pohyblivý a rychlý v díle s mečem. Tak k čemu potom, na druhé straně, zaslepeně pěstovat zženštělé kadeře a šňořit se dlouhým a mnohadílným hávem; proč nakonec ukrývat jemné a něžné ruce v zápavě rukávců? Nadevše je tu pak obavy budící ¨nejistota svědomí, i když jste dostatečně ozbrojeni, když jste se vydali na tak nebezpečnou cestu, tak lehkomyslně a světácky vystrojeni. Není pochyb, že příčiny válek a sporů mezi vámi spočívají buď v nerozumném, nezkrotném hněvu a prázdné touze po slávě, nebo v pozemské chtivosti. Je jisté, že kvůli takovým důvodům není správné zabíjet, ani umírat v boji.
III. O novém rytířstvu
4. Kristovi rytíři ael vpravdě smějí bojovat v boji za svého Pána, a nemusí se obávat, že hřeší, zabíjejí-li nepřátele, ani se nemusí obávat smrti, protože přivodí-li si smrt nebo sami padnete za krista, nezhřešíte, ale získáváte plné právo na slávu. Ať tak či onak, Kristus zvítězí, protože v prvním případě ochotně přijme smrt nepřítele a v druhém rád poskytne svému rytíři útěchu.
Kristův rytíř může udeřit mečem se ctí a zahynout také se ctí. Protože když tne, slouží Kristu, a když zahyne v Kristu, poslouží sám sobě. Nenosí meč aniž by sloužil správné věci, protože je nástrojem Božím, a trestá zlovolné, k větší chvále pravdy. V případě, že zabíjí zlovolné, není vrahem. Pravím, že pak je vrahem zla a Kristovým bojovníkem. Obrací na útěk zlovolné lidi a je obráncem křesťanského řádu. Na druhé straně, je-li zabit, nezahynul, ale vrátil se domů.
Když tedy přináší smrt, je to ku prospěchu Kristovu. Když zahyne, je to k jeho prospěchu. Smrt pohana představuje slávu křesťanstva (S TÍMHLE NESOUHLASÍM), protože se jí oslavuje Kristus. Smrt křesťana je významnou událostí, při níž Král bohatě odmění své rytíře. proto se spravedlivý raduje, že vidí průchod práva.
"Řekni lidem: těší se spravedlnosti? Jenom když je to Bůh, kdo soudí v této zemi." Nemám na mysli, že by se pohané měli pobíjet, existuje-li jiný způsob, jak jim zabránit v mimořádné útočnosti a útlakem věřících. Zdá se však, že je milosrdnější je zabíjet, než je nechat tolik hřešit a porážet spravedlivé. Proto snad spravedlivý si zvolí a vezme hřích do svých rukou.
5. Co je jisté? Kdyby pro křesťana nebylo přípustné použíti meče, proč by předchůdce Spasitele učil, že vojáci se mají radovat ze svého žoldu, raději než zakazovat jim, aby sloužili svému poslání. Jestliže na druhé straně ti, které k tomu určil Bůh, skutečně smějí vládnout mečem - nejsou-li povoláni k milosrdnějšímu zaměstnání - pak kdo, ptám se, je k tomu oprávněnější, než ti, kteří drží naše srdce a duše na Sionu, naší pevnosti?
Protože oni vyhnali přestupníky božského zákona a ochránili spravedlivé v pravdě. Podobně také porážejí válkychtivé pohany a zabíjejí ty, kdož nás pohoršují, a zahánějí hříšné ze svatého města Páně. V Jeruzalémě špatní chtivě uloupili drahocenné bohatství křsťanů světského stavu; znesvětili náboženské relikvie; obsadili Svatyni boží. Nechť dopadne meč věřících na šíje nepřátel, ať zničí každého, kdo se postavil proti uznání Boha, jenž tvoří víru křesťanů, aby pohané nemohli říci: "Kde je jejich Bůh?"
6.Až budou vyhnáni, on se vrátí domů a ke svému majetku, jenž vzbudil jeho hněv v evangeliu. "Ejhle," praví, "tvůj dům a tvoje roucha jsou zanechané opuštěné," a hořce toho lituje. Nato prorok odpoví: "Opusť svůj dům, zanechej svého dědictví." Kromě toho se splnilo další proroctví: "Pán vykoupil svůj lid a osvobodil jej, a oni přijdou a budou se radovat na hoře Sion, a budou se radovat v dobrém Pánu."

Šťastný Jeruzaléme, věz, že nastal čas, kdy budeš navštíven. "raduj se a pěj chválu, opouštěný Jeruzaléme, protože Hospodin utěšuje svůj lid, spasil Jeruzalém a Pán svou svatou paží utěšuje před zraky všeho lidu světa." Neposkvrněný Izraeli, opuštěný, není nikoho, kdo by tě pozvedl. Povstaň nyní, setřes ze sebe prach, Panno, zajatá dcero Sionu. Povstaň, pravím ti, napřim se a uvidíš, jaké blaho na tebe sestoupí z rukou tvého Boha. Nebudeš se už nazývat zanedbanou ani opuštěnou, protože Hospodin v tobě nalezl zalíbení, a tvoje země se stane úrodnou. Pozvedni zrak a uvidíš všechno, co se rozkládá kolem tebe; všichni se sešli a přicházejí k tobě. To je pomoc, seslaná Největším. Staré proroctví se teď vyplnilo ve všech směrech: "Vystavím tě znovu v celé pýše věků, jako velkou slávu po generace, a budeš se kojit mlékem všeho lidu světa, a nadto budeš sát mléko z prsů jejich majestátu." A podobně: "Jako matka konejší své syny, tak ukonejším já tebe, a v Jeruzalému najdeš útěchu."

Nevidíte, jak často stará proroctví předpovídala nové rytířstvo? Protože, jak jsme slyšeli, spatřili jsme nyní město Pána všech. Přirozeně se nesmíme spoléhat na doslovná splnění těchto textů, protože si musíme uvědomit jeich nebeskou povahu. Určitě bychom měli žít ve věčné naději, bez ohledu nato, jaká zlá znamení se během té doby objeví. Jinak by pozemské bohatství mohlo zmařit duchovní naděje a poznání naplněné předem by mohlo rušivě zasáhnout do příslibů budoucnosti. V ostatních ohledech časná sláva pozemského města nesnižuje slávu nebeského města, aůe připravuje pro ni cestu; přinejmnším o ní uvažujeme jako o formě slávy, jež je na nebesích, která jsou naší matkou.
IV. O způsobu života templářských rytířů
7. Ale nyní, aby naši rytíři mohli nastavit úroveň, která by zahanbila ty rytíře, kteří bojují za zájmy ďábla, nikoli za zájmy Boha, pojednávám rychle a stručně o životě a smrti Kristových rytířů. Jaké vlastnosti projevují ve veřejném životě, a jaké za války? Jinak řečeno, jak se liší Boží bojovník od světského?

Především mu nechybí kázeň a nepohrdá poslušností. Jak ukazuje Písmo svaté, neukázněný syn "bude zahuben, vzpurnost je jako hřích čarodějnictví, a neposlušnost je jako ohavný skutek modloslužebnictví". Rytíři budou vyjíždět a vracet se podle vůle jejich vůdce. On je také zaopatří jídlem a oděvem a oni nepřijmou zaopatření od nikoho jiného. A pokud jde o způsob života, vystříhají se výstředností jako je zlato, a budou používat jen věci nezbytné. Žijí jako mniši v utěšené a prosté komunitě, bez ženy a dětí. A vskutku jim nechybí evangelijní dokonalost, protože žijí stranou světa v jedné rodině, dbalí toho, aby střežili, spojeni v míru, svoji duchovní jednotu.

Oddáni všichni společné věci, jsou jedno srdce a jedna duše. Takto nikdo nesleduje svou individuální vůli, ale podrobuje se vůdci. Nevyhýbají se povinnostem, bezcílně nelelkují. Když nejsou ve službě, jedí, opravují zbreoj a roztrhaný oděv, věnují se úklidu a jiným nutným pracím a úkolům, které jim zadá vůdce.

Není mezi nimi rozdílu; pokud ano, pak jako zásluha za jejich skutky, nikoli díky urozenému původu. Soupeří spolu ve věcech cti, sdílejí břemena tak, aby splnili dílo konané pro Krista. Bez nápravy nezůstane ani jedno zbytečné slovo, ani neúčelná práce, nevázaný smích, reptání nebo šeptání, jakmile jsou zpozorovány. Oškliví si hry a sázky, jsou nepřáteli lovu a nenalézají zalíbení v odsouzeníhodném a krutém sportu sokolničení, jenž je v módě. Odmítají marnost a pomíjejícnost dvorních šašků, kouzelníků, trubadúrů a turnajů, a oškliví se jejich pošetilé triky. Vlasy si dávají stříhat nakrátko, v souladu se slovy apoštolů, protože muže zneucťuje péče o vlnící se kadeře. Zajisté si zřídka myjí a pěstují vlasy , spíše je zanedbávají, dokud nezhrubnou, nezapráší se a nezískají stopy boje a slunce.
8. Když se připravují na nadcházející bitvu, stane se jejich ochranou niterná víra. Vnější bezpečnost jim zajišťuje ocel, ne zlato - protože v nepříteli musí budit strach, nikoli probouzet touhu po kořisti. Jejich koně musí být rychlí a silní, nikoli okázalí a vyšňoření. Jejich účel je boj, nikoli slavnostní přehlídka. Touží po vítězství, ne po slávě. Raději budí hrůzu než impozantní dojem. Nejsou násilníky, neřítí se bezhlavě nebo lehkomyslně do útoku, uplatAňují v boji rozvahu a vojenské umění. Formují se do bojového pořádku opatrně a s rozvahou podle starého citátu: "Praví Izraelité jsou muži míru, i když se šikují do války."

Když jde doopravdy do tuhého, odkládají stav mírnosti, jakoby říkali: "Což nechovám nenávist k těm, kdož nenávidí tebe, Hospodine; nadto tvé nepřátele nelituju." Ženou se na protivníka, nemají ho za víc než za stádo ovcí. Nezáleží jim na tom, zda je v převaze, u divokých barbarů na množství nehledí. Nejen proto, že jsou si jisti vlastními schopnostmi, ale věří, že Pán zástupů je přivede k vítězství. Zajisté si věří, když se připomínají slova Makabejců: "Snadno se může stát, že hrstka zažene přesilu. V očích Božích nezálží na tom, zda je osvobodí pažemi mnohých nebo několika vybraných bojovníků, protože vítězství ve válce není výsledkem velké armády, ale síly dané Nebem." Viděli jsme jak muž zahnal tisíc nepřátel na útěk, a dva, jak zahnali deset tisíc nepřátel.

Ještě víc udivuje, že dovedou projevit mírnost beránka, ale dovedou být zuřiví jako lvi. Nevím mám-li je oslovit jako mnichy nebo jako vojáky; asi by měli být uznáváni za obojí. Jako mniši projevují mírumilovnost, jako rytíři vojenskou sílu a odhodlanost. A o tom můžeme říct toto: "Tento skutek pochází z rukou Hospodina a je v našich očích podivuhodný." Tyto muže vybral a dosadil Bůh z celé země; ctihodné muže Izraele, aby věrně střežili a udatně chránili hrob, kde spočívá skutečný Šalamoun, každý s mečem v ruce a bezvadně vycvičený pro boj.

Vítězství malomocného krále - příběh založený na skutečných událostech...

23. května 2007 v 13:59 | Já ( opsáno z knihy "Duch smaragdového kříže") |  Rytířství
Vítězství malomocného krále
Balduin IV. (1174-1185), král jeruzalémský, syn Amauryho či Amalricha, hraběte z Jaffy a Askalonu, krále jeruzalémského a Anežky de Courtenay, se narodil roku 1160. Když mu bylo asi 10 let, zjistil jeho vychovatel, učitel, rádce a pozdější kancléř království, arcibiskup Vilém z Tyru, že se u mladého prince projevují příznaky malomocenství. Při dětských hrách našel na jeho těle světlé skvrny a necitlivá místa. Přivolaný lékař jeho obavy potvrdil. Navzdory tomu nastoupil Balduin po smrti svého otce na jeruzalémský trůn. Bylo mu tehdy 13 let. Regentství převzal jeden z nejstatečnějších franských rytířů Raimond hrabě z Tripolisu.

S podzimem roku 1177 vytáhl devětatřicetilý vládce Věřících Saladin, sultán egyptský, pod zeleným praporem Mohamedovým proti křižácké pevnosti Askalonu. Krátce před tím vyhlásil ďaurům v Levantě džihád - Svatou válku. Proti Saladinovi se postavilo nevelké křižácké vojsko pod velením 17letého malomocného krále, který byl sotva schopen vstát z lůžka. Celkem 1300 mužů ve zbrani. Z řádových rytířů s ním byli pouze oddaní svatolazarští a bojechtiví templáři. Asi tři sta templářů zůstalo ještě v Gaze.

Krále oblékli do pancéřovaného odění dva svatolazarští rytíři, jediní, kdo měli odvahu se ho dotýkat a byli mu stále nablízku. Vezli ho do pole celou cestu na improvizovaném lůžku mezi dvěma koni. Tvář zakrytou rouškou. Helm, štít a meč nesl válečný hřebec, vedený za královým lůžkem. Do mohutně opevněného Askalonu dorazili usilovným pochodem dvě hodiny před Saladínem. Sultán se však obléháním pevnosti nehodlal zdržovat. Měl před sebou větší kořist - toho času bezbranný Jeruzalém, srdce křižáckého království. Před Askalonem ponechal jen krycí oddíl, který ale svou převahou nedovoloval Balduinovi a jeho vojsku opustit pevnost. Krycímu sboru velel Turanšáh, velkovezír Damašku a bratr Saladínův. Byl to jeden z nejstatečnějších rytířů islámu a zkušený velitel armád Prorokových.

Dne 23.11.1177 přitáhli na králův příkaz z Gazy k Askalonu templáři. S jejich sebeobětavou pomocí se Balduinovi podařilo prorazit z pevnosti a vydat se urychleným pochodem na sever, aby ještě ve vnitrozemí přehradil Saladínovi cestu na Jeruzalém. Saladínova vojska, sebevědomá svou převahou a jistotou, že jí v cestě do srdce království Franků nestojí žádná překážka, pochodovala pouští. Bezstarostný Saladin svěřil velení svému synovci, mladému bojechtivému válečníkovi Takialdinovi. Vojska věřících pochodovala bez průzkumu, hlídek a zajištění.
Některé oddíly dokonce cestou sháněly potravu a kořist. Přiblížily se k Ramlehu, bylo 25.11.1177, za horizontem se zvedala písečná bouře. Pod písečným valem pomáhají svatolazarští rytíři svému králi z lůžka, vlastně ho z něj snášejí, není schopen samstatného pohybu. Snímají obvazy a roušky z jeho nemocí rozleptané tváře, nasazují mu čistou plátěnou čapku, přetahují pancéřovou kápi - v helmu nemůže dýchat. Spodní část obličeje až po oči ovazují novou rouškou. Nohy v pancéřových holenicích přivazují ke třmenům. Vysoké rytířské sedlo mu dovoluje se alespoň opřít. Také jílec obnaženého meče mu přivazují do dlaně v pancéřové rukavici. Kryje se štítem a zároveň se o něj opírá. Dva svatolazarští rytíři na koních se staví věrně po jeho boku, další dva mu kryjí záda. Přd králem nasedají na válečné koně dva z nejstatečnějších a nejtvrdších franských rytířů, pánové Balduin Ibelin a Renald ze Sidonu. Budou před králem rozrážet nepřátelský šik jako kalený dřevorubecký klín tvrdé dřevo.

Vojsko jeruzalémského krále se objevilo proti předvoji Takialdinovu jako hrozivý přízrak. Vyjelo na návrší nad údolím Vádí al Kabra u Tell Džazer, Franky zvaném Montgisard. Hned nato se rytíři vrhli na Saladinovi oddíly jako smršť. Teprve potom zazněly válečné trouby a rohy. První se jako obvykle řítí do boje templáři, jsou to tvrdí a ve válce v zámoří zkušení rytíři. Jejich bíločerná válečná korouhev se nad nimi třepotá jako křídla orla vrhajícího se na kořist.

Vedle krále sedí v sedle stařičký biskup Aubert, který před útokem všem požehnal relikviářem Svatého kříže. S bojovým pokřikem křižáků: "Christus Vincit! Christus Regant! Christus Impera!" se pouštějí do boje další houfce rytířů. Spolu s nimi útočí ve druhém sledu i král jeruzalémský, ovládající své rozpadající se tělo pouze silou ducha. To už se templáři probíjeli muslimskými oddíly nazpět, aby se znovu seskupili a s novou silou podruhé zaútočili. Jejich bílé pláště s krvavými kříži byly potřísněny na mnoha místech opravdovou krví.

Takialdin se rychle vzpamatoval z překvapení a rozjel se cvalem v čele mamelúcké gardy (elitní oddíly) vstříc opětovně útočícím templářům. Byl ale okamžitě po střetu vržen nezadržitelným přívalem zpět a rozťat údery několika řádových čepelí. Zhroutil se z koně a co z něho zbylo, bylo kopyty válečných koní - pýchou templářů - nemilosrdně zadupáváno do písku. Podobně skončili i další Saladinovi velitelé: synovec Ahmed a Furanšáh.
Svatolazarští rytíři vedou do bitevní vřavy svého krále. Nastavují střídavě bílé štíty se smaragdovým křížem, ale i svá těla úderům a střelám mířícím na jejich krále. Stal se skutečně jedním z nich - nejen protektorem a patronem řádu, ale i jeho ozbrojenou paží. Stal se zázrak : Před několika hodinami ještě třesoucí se nebohé tělo v plachtě mezi dvěma tyčemi zavěsenými podél boků koní, nyní rytíř rozdávající rány mečem a kryjící se štítem, řídící svými koleny mohutného bitevního hřebce. Lazar vstal z mrtvých! Idea řádu na sebe vzala opět tělesnou podobu. Rytířům se zalévají oči slzami a lepí se pískem pouště!

Saladin nemůže uvěřit tomu, co vidí! Jeho statečná a sebevědomá vojska jsou drcena nevěřícími, v jejichž čele bojuje malomocný mladíček, kterého zvou svým králem a který by byl v jeho kurdské rodině již dávno nemilosrdně utracen.

Mamelúci a kurdská osobní garda se semkla kolem něho. Jezdci s tasenými saify tančí na svých ušlechtilých koních po bocích velitele připraveni odrazit každý útok. Ještě malou chvíli a jsou napadeni oddílem templářů, vede je sám jejich maršál. Ze sultánovy gardy pak zbývá zkrvavený hlouček , který sebeobětavě kryje velitelův ústup, vlastně útěk z bojiště. Stačilo málo a dosud nepřemožený vládce se stal zajatcem a kořistí malomocného krále!

V mračnech písku se boj rozlévá do šíře v údolí pohoří Ard al Ramla a Vádí al Kabra. Začíná se spouštět šero, splu s ním i déšť, s ním začíná i pronásledování prchajících vojsk Saladinových. Sultán, promáčený deštěm, pronásledovaný Franky, napadán loupeživými beduínskými tlupami, jen tak tak, že zachránil holý život.

Balduin IV., král Jeruzaléma, stanul jako vítěz nad jím ovládnutém bojišti. Opouštějí ho poslední zbytky sil. Je poloslepý. Za pomoci bratů z řádu sv. Lazara je vyzdvižen ze sedla a šetrně ukádán na přichystanou plachtu, Snímají mu mu bojové odění, spolu s ním i cáry nahnilé kůže a svalové tkáně. zahalují obnažené části jeho zuboženého těla a zkrvaveného obličeje rouškami a šátky. Biskup Aubert, kněz svatolazarský, střídavě pláče a modlí se vedle králova polního lůžka.

Král - zmrtvýchvstalý Lazar - měl havní zásluhu na vítězství toho dne a na několika měsíčních obnovené slávy jeruzalémského království, v nichž útoky sultána egyptského ještě jednou rozhodně odrazil.

Saladin pak už nebyl nikdy znovu poražen.

Těžká Deprese

23. května 2007 v 13:56 | Já |  Mé kidy + různé zajímavé věci
Tak tedy, takováto deprese trvá nejčastěji i pár dnů až dýden. Je to ta nejtěžší deprese, není ani trošku podobná těm, co po pár hodinách odezní. S nikým nechcete mluvit, nikoho vidět, jen chcete smrt. Ležíte a jen tak přemyšlíte, je vám jedno, jak vypadáte, co děláte, je vám jedno všechno. Dokonce ani nejíte, ležíte někde zavření, sami. Často se ventiluje psychická bolest tou fyzickou, to znamená, že si nějak ubližujete, abyste cítili bolest a ne jen tu psychickou. Přemýšlíte nad světem, nad hnusem lidí, nad přáteli na to, jak jste sami, kdekoliv i když máte pár skvělých přátel. Přemýšlíte proč jste na tomto světě, co zde máte udělat a co je vaším údělem a také myslíte na to, že jen trpíte a cítíte tolik bolesti, že to normální lidé vůbec nepochopí a vy v tom žijete. Oni si bezstarostně žijí a řeší povrchní věci, zato vy se zabýváte smyslem života, tím, proč zde jste a tím, že hledáte tu jedinou spřízněnou duši, co by byla stejná jako vy, tu pravou lásku. A pak vám dojde, že budete trpět pořád a že lidé žijí ve lži a vše, ať je to sebekrásnější jednou skončí a že stejně umřete. Vše je tak prchavé... A chcete se zabít, jenže...nemůžete proto, že byste ublížili lidem, co vás mají rádi. Chcete, ale nemůžete a tohle vás dostane na dno ještě víc a vy se zhroutíte. Kdybyjste neměli nikoho, ani minutu byjste naváhali...
Tyto stavy opravdu nikomu nepřeji, u mě trvají tak týden a poté doznívají. Tento článek asi nikomu nepomohl, ale je tu proto, abyjste věděli, že v takových stavech nejste sami.

Životopis

23. května 2007 v 13:49 | Já |  Mé kidy + různé zajímavé věci
Narodil jsem se v Uherském Hradišti 16.3.1989 a zde také "prozatím" žiju. Základku jsem navštěvoval v Uherském Hradišti na Hradební ulici ( kdo ví ten ví a kdo neví má smůlu), zde jsem chodil 1. a 2. ročník. Poté jsem vykonal zkoušky na jazykovou školu a od 3. ročníku jsem ji navštěvoval. Nevim jak se jmenuje, ale je na Masarykově náměstí nad Hradišťankou.
Zde jsem si pobyl od třetího do pátého ročníku. Poté jsem přešel na druhý stupeň na 1.ZŠ UNESCO rovněž v Uherském Hradišti. Jelikož jsem vykonal testy na jazykovku učil jsem se již od 3. ročníku Anglický jazyk a od 6. ročníku Německý jazyk.Výsledky mé školní docházky byly uspokojivé - jen v 8. ročníku a 9. ročníku to trošku skřípalo ve fyzice a matematice.
Základní školu jsem zdárně zakončil v roce 2004. Přihlášku na střední školu jsem si podal na Gymnázium v Uherském Hradišti a jako druhý pokus jsem si dal přihlášku na Střední školu hotelovou a obchodní v Uherském Hradišti, a to na čtyřletý studijní obor zakončený maturitou - Hotelnictví a Turismus. No na gymnázium jsem se nedostal. Chyběly mi 3 body. Podělal jsem matiku. Smůla. Ale určitě jsem nebyl první ani poslední. Poté jsem dělal příjímačky na již zmíněné Hotelnictví...Na druhý termín se hlásilo 30 studentů a škola přijala 3!!! Byl jsem druhej. No co zázraky se dějí! S odstupem času jsem rád, že jsem se nedostal na gymnázium mezi někeré nehorázné šprty a šplhouny - nic proti gymnáziu :-) Ale komu by se nelíbilo ve třídě, kde "bylo" 28 dívek a 2 chlapci. Napsal jsem bylo, páč nyní ve 3. ročníku je dívek už jen 21, ale kluci stále 2 hihihi. A tohle svědčí o tom, že kluci jsou chytřejší :-) Nee, to mi řeklo jen mé klučičí Ego, tak si z toho holky nic nedělejte.
Teťkom hupsneme na mé koníčky, záliby, sporty.... Takže mými oblíbenými zimnímisporty jsou lyžování (jen tak mezi námi - na carvech umim dobře - skokánky typu light a medium + teflonové rampy; modré, červené a černé sjezdovky, sem tam i mimo sjezdoku). Tuhle zimu jsem se začal učit jezdit na prkně. První den nic moc, druhý den mi to začalo trošku jít, třetí den jsem nepadal už moc a čtvrtý a pátý den na Kitzsteinhornu v Rakousku dělal divy. Sice "z hrany na hranu" nejezdím ale i tak si myslím, že na to, že sem na prkně stál 5 dní, tak vcelku slušné. Od cca 4 let jsem také dělal krasobruslení, ale během 3. ročníku na základce jsem s tím prásknul a mrzí mě to doteď, no takže bruslit taky umím. Dále umím jezdit na saních, na bobech, na igelitu a na lopatě.
Mezi Jarní - Podzimní sporty, které jsou mými oblíbenými patří hlavně jízda na kole, jízda na kolečkových bruslích, pěší turistika, rybaření a lelkování s kamarády ačkoliv zde musím uvésti, že sám ryby nechytám. Dále je mým oblíbeným sportem plavání - vytrvalostní délky - 5km a podobně. Bohužel poslední tři léta neplavu, protože mám bohužel zdravotní problémy, které sice sportu nevadí, je to kosmetická vada, ale přesto na koupaliště a do bazénu nechodím. No podle doktora budu po příští zimě O.K. , takže pak začnu opět plavat a třeba si pak už nebudu říkat ani Agarwaen - "Zkrvavený".
Mezi mé ostatní záliby patří posezení s přáteli u pivečka, všeliké výlety do města. Dále třeba sledování nějakého dobrého filmu a nebo tak. No a také četba románů o rytířích templu, také historická fakta o nich; fantasy (např. od mistra Tolkiena); všechny dobré fantasy, ve kterých je hluboká temnota, stejně jako v mém životě. Jediné co nemusím, je Sci-fi.
Nejsem člověk atheista, ale věřím v něco vyššího. Má víra pevná je! Ale o tom až jindy...
Posluchám Trance, Dance a trošilinku Disco - ale tak maximálně Cascadu a Groove Coverage...